Deset let hledání práva
Právní rámec pro vyplácení finanční náhrady za ztížení zemědělského nebo lesního hospodaření byl vytvořen novelou ZOPK1) z r. 2004 a vydáním dvou prováděcích předpisů – vyhlášek, které upravují finanční náhradu újmy vzniklé omezením zemědělského hospodaření (účinná k 1. 11. 2005)2) a lesního hospodaření (účinná k 30. 6. 2006)3). Česká republika se zavedením institutu újmy zařadila mezi ty evropské státy, které v různé formě a výši ztížení hospodaření vlastníkům kompenzují (Mlčoch 2008).
Od počátku se však aplikace institutu újmy potýkala s výkladovými problémy. Mezi nejzásadnější patřil výklad k oprávněnosti újmy u žadatele, který nabyl pozemek s již existujícím zákonným omezením (nejčastěji v podobě základních ochranných podmínek vyhlášeného zvláště chráněného území). To nakonec vedlo k novele ZOPK v r. 20094) (blíže viz Pešout, Hůlková 2011). V současné době již nabytí pozemku s omezením v případě převodu či přechodu práva mezi nestátními subjekty (např. dědictví, prodej) výkladové problémy nečiní. Nicméně přetrvává nejistota v případech, kdy žadatel nabyl pozemek vědomě s omezením od státu, zejména pak pokud bylo toto omezení při převodu či přechodu vlastnického práva zohledněno v ceně. Související nedořešenou otázkou zůstává oprávněnost žadatele, jemuž byly v rámci prvorepublikové pozemkové reformy ponechány v držbě pozemky na základě jeho prohlášení o závazku, že na těchto pozemcích se zavazuje k dodržování zájmů konaných ve prospěch ochrany přírody či k jejich zpřístupnění (tzv. propuštění ze záboru).
Naopak dořešeno je, zda se v případě újmy jedná o soukromoprávní či veřejnoprávní nárok. V r. 2009 rozhodl zvláštní senát složený ze soudců Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, že charakter nároku uplatněného podle ZOPK je soukromoprávní povahy. AOPK ČR, resp. její regionální pracoviště – správy chráněných krajinných oblastí – neposuzují žádosti o újmu ve správním řízení, nýbrž žádosti posuzují v rovnoprávném postavení se žadatelem, max. s ohledem na zásady správní činnosti stanovené správním řádem.
Ne zcela vyřešená je povaha samotné újmy: zda má charakter výhradně ušlého zisku nebo „i“ ušlého zisku. V tomto ohledu není judikatura jednoznačně čitelná. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp.zn. 25 Cdo 119/2003 lze dovodit, že újma se svým charakterem blíží institutu náhrady škody ve formě ušlého zisku. Pak by ovšem oprávněný subjekt musel vyčíslit a prokázat, jaký zisk mu ušel, nespokojil-li by se s paušálním výpočtem náhrady uvedeným v příslušné vyhlášce. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp.zn. 25 Cdo 3837/2011 vyplývá, že „újmu je možno chápat i jako ušlý zisk, který je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení majetku poškozeného, které bylo možno (kdyby nebylo omezení) důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí“. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp.zn. 25 Cdo 2558/2012 je však naopak výslovně tvrzeno, že vznik újmy způsobené ztížením lesního hospodaření není podmíněn tím, zda jej žalobce (pozn. myšleno oprávněný subjekt) mohl předvídat, nýbrž újma ve smyslu § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. vzniká v důsledku objektivní situace.
Největším výkladovým problémem však dosud zůstává, jak aplikovat institut újmy v případě státem zřízených subjektů.